Il Buonappetito: Kokosova kouzelná večeře
Il Buonappetito: Kokosova kouzelná večeře
Anonim

Mít nebo nemít děti je totéž: jít a vidět Coco. Je to klenot. Potěšení. Skvělý film pro každý věk. A to je v kinech už pár týdnů a možná to nebude trvat dlouho (NUTNO vidět v kině).

"Ale co je správné - říct to s Antoninem (Di Pietro, ne Cannavacciuolo) - nejnovějším animovaným filmem Pixar s námi žrouty?" budete se ptát. Má to něco do sebe. Má to něco do sebe. I když ne na první pohled.

Abych stručně shrnul příběh odehrávající se na venkově v Mexiku, ukradnu synopsi Marianny Cappi o Mymovies:

„Miguel je malý chlapec s velkým snem stát se hudebníkem. Škoda, že je hudba v její rodině po generace zakázána, protože praprababičku Imeldu opustil její manžel kytarista a nechala ji sama vychovávat malou Coco, dnes už starou a neduživou Miguelovu prababičku. V den mrtvých však dvanáctiletý chlapec, unavený podřizováním se tomuto zákazu, ukradne z hrobu kytaru a zjistí, že magicky překračuje most mezi světem živých a světem duší."

A právě když Miguel skončí ve světě mrtvých, dobrodružství se stane fantasmagorickým a vzrušujícím. Ale budete opakovat: "Co s tím má společného jídlo?"

Jídlo má něco do sebe, protože v mexické kultuře, stejně jako v mnoha jiných tradicích, kontakt s posmrtným životem prochází především kuchyní: pro duše blízkých rodiny - včetně Miguelovy - připravují rauty, košíky s ovocem, sladkosti, lahůdky. "Drahí zesnulí" jsou pozváni na večeři na Zemi, aby byli se svými dědici u stolu.

Mezi mnohé zásluhy Coco proto patří také opakování toho, že vášeň pro jídlo není zvykem vyhledávajícím potěšení, ale je mostem mezi lidmi, mezi kulturami, dokonce i mezi živými a již ne.

A pokud je kuchyně dobrá – ale dobrá dobrá dobrá – pak ano, je také schopna vzkřísit mrtvé.

Doporučuje: