Říkají jim lhostejně lapač turistů nebo buttadentro, figurují hned po komárech v žebříčku letních mrzutostí, najdete je i dnes v centru Říma, aby fungovaly jako lidská zeď přesvědčující turisty ke vstupu do areálu.
Menu v ruce, nebo v horším případě s podnosy se špagetami a fettuccine s rajčaty, popadnou vidličku a zaboří zuby do korpulentního studeného sousta a načrtnou mmm… grimasy gastronomického požitku.
Techniky dědictví byly propracovány do té míry, že – věřte mi, viděl jsem to na vlastní oči – před pár dny restaurace na Piazza Navona nainstalovala loď plná ledu a různých druhů ryb, cílem „učinit hmatatelnou“čerstvost (?) toho, co skončí na talíři. Nemluvě o tom, že číšník položí turistu k deklamaci menu: každé jídlo odpovídá triumfálnímu vystavení ryby.
Všichni potřebujeme šplouchnutí špatného vkusu; povzbudí tělo i duši, ale tohle je invaze, je to dřeň a také rána pověsti římských restaurací. Protože bez snadného moralismu a kromě nepříjemného pocitu, že nás někdo následuje, se tady (opět) vracíme na hlavu.
Je nevyhnutelné, že dříve nebo později podvodu unikneme, a tak se objevují tiramisu za 72 eur a kornouty zmrzliny tvarované přímo rukama krále Midase.
Pak jsou tu případy, jako je Via della Croce, kde útočnou taktiku usnadňuje úzká ulička, která uvězní turisty mezi stolem a židlí, nuceni smířit se s hrou v nejmakaroničtější angličtině.
Pravda, není to vada, na kterou máme exkluzivitu, a každá turistická destinace má své vlaječky. Možná naše buttadentro šetří typické šaty, které nutí například Holanďany nabízet Goudu kompletní s dřeváky, zástěrou a čepicí.
Nečekají ale ti, kdo přijedou do Itálie, něco mnohem méně groteskního? Nebo spíše, nejsme ve skutečnosti schopni vyhnout se celé té frašce v touze dělat čísla? A znovu, opravdu jsme se stali těmi ze skvrn?
U série „otázky, které bych rád položil novému starostovi Marinovi“: nezmenšuje tento sklon, podlézání nevkusu, mýtus o Římě, místo aby jej oživoval?
