Dobré jídlo na hranici: La Caravella ve Ventimiglia
Dobré jídlo na hranici: La Caravella ve Ventimiglia

Video: Dobré jídlo na hranici: La Caravella ve Ventimiglia

Video: Dobré jídlo na hranici: La Caravella ve Ventimiglia
Video: Juliet řídí Volkswagen Caravelle 2024, Březen
Anonim

Někdy je fajn být „pomalý“. I když z donucení. Dovolte mi vysvětlit: můj velký týden v Cannes měl skončit včera, ale stávka francouzských železnic mě přinutila vzít si na festivalu den navíc. Ani včera nebyla situace lepší, a to natolik, že jen skrupule zhodnotit situaci po probuzení mi dovolila jet ráno pouze vlakem do Ventimiglia, před plánovaným termínem.

Chybělo mi obnovení reality Mattea Garrona, ale bylo to moje osobní prokletí festivalu, protože při třech předchozích příležitostech jsem to nemohl vidět. Škoda, že příjezd do Ventimiglia s tímto nouzovým řešením předcházel o tři hodiny jednomu z jediných dvou vlaků Intercity pro Milán toho dne, a to 14.58. A udělat 74 změn k dosažení cíle ve stejnou dobu mi přišlo šílené.

První myšlenka (úzkostná) o ztrátě času a množství práce, která mě čeká, byla „hledejme klidné místo s bezdrátovým připojením a pracujme tím, že něco žvýkáme“. Druhá myšlenka (vítězná) byla „uvolněme své znalosti, abychom dostali tip, kde se ve Ventimiglia dobře najíst“. Soutěska vítězí a ve 12:30, po průchodu přepychovým trhem Ventimiglia (opravdu krásným a bohatým), jsem již četl jídelní lístek v „La Caravella, 500 metrů od nádraží.

Byla to správná volba, zvláště poté, co jsem o hodinu později viděl, jak přede mnou sedí nějací cizinci v přísných šortkách a pantoflích, dožadují se hesla pro bezdrátové připojení před objednávkou, okamžitě si jej vyžádají 10 minut poté, co si vyžádají čtyři steaky s hranolky a slepým bílým a poté ji protáhněte vodou. To jsou chvíle, kdy si říkáte „Barbaři! To není fakt místních tradic, to je fakt civilizace. Uznávám, že děláte ty nejkrásnější skládky na světě, uznáváte, že nemůžete jíst“(cit.)

V karavele se dobře najíte, utratíte správnou částku a obsluha je výborná a navíc přivedena ke srovnání, což pro "pomalý" postoj jako mám dnes má svou váhu. Vinný lístek postrádá trochu odvahy, ale je více než úctyhodný. Dávám si Greco di Tufo Cutizzi, přijde mi to moc dokonalé (pěkný nos, výborné pití, ale nakonec trochu anonymní). Později zjistím, že jsou to tři sklenice průvodce Gambero 2011. Vše je vysvětleno a já poplácám po rameni.

Mezi předkrmy mě lákají lívance z tresky. Zjišťuji, jestli jsem v těstíčku. Evidentně říkají, že ano, nechci jít na váhu a dávám si lehce uzené rybí carpaccio. Nic futuristického, ale je to dobré a vypadá to dobře. Místností mezitím procházejí kbelíky smažených ryb a z četnosti objednávek usuzuji, že jsou v restauraci nutností. Ale já chci první. Po 8 dnech ve Francii CHCI TĚSTOVINY. Ano, jsem průměrný Ital.

Těstoviny se škeblemi (můj must) předvádějí veraci a já jsem tellinaro, takže jelikož jsem dnes hlavně tradicionalista, vyhazuji paccheri s rybou a vrhám se na špagety s mořskými plody. Pak zjišťuji, že na denním menu byly i škeble. Nenadávám, protože dnes jsem „pomalý“. Dělám dobře, protože dostávám perfektní první chod pro vaření, množství a kvalitu surovin. A pro lehkost (bez van s olejem ad minchiam pochopit). Pak ty mušle, takže nejsem ani blázen, jsou opravdu pozoruhodné a množství rajčat, které vše spojí, je to, co sděluje moudrost.

Víno dochází, nebe se zatahuje, hrozba deště je imanentní. Eddie Vedder na sluchátkách (objevte znovu soundtrack Into the Wild, což je ovace) a hurá do osudného vlaku, ze kterého píšu. Takhle to šlo dobře.

Doporučuje: